Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Geosense


geosense

Počet obyvatel v obci Turkovice 15.07.2020

celkem             294

muži                143

ženy                151

děti do 18ti let    73

staší 60-ti let      85

průměrný věk občanů 40,56

nejstarší občan   11/1930

nejmladší občan  5/2020

 

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Historie a současnost obce

TURKOVICE

    Na západní hranici Pardubického kraje, 10 kilometrů jižně od Přelouče, na hřebeni Železných hor se nachází nejvýše položená vesnice bývalého Pardubického okresu Turkovice (cca 350 m.n.m.).  První písemná zmínka o Turkovicích pochází z roku 1257, její jméno je odvozené od slova Tur - latinsky skot.

 Mezi nepřehlédnutelné dominanty patří především ranně gotický kostel sv. Martina postavený pravděpodobně ve třináctém století, poprvé je připomínán v roce 1348 a fara, která byla postavena stejně jako původní budova školy roku 1720. Současná podoba, bohužel od roku 1986 uzavřené školy, pochází z roku 1839. I zdejší kostel byl barokně (1720) a později (1816) empírově přestavěn.

Z farní vyhlídky se nabízí nádherné výhledy na kotlinu od Kolína přes Kutnou Horu, Čáslav, Golčův Jeníkov. Na opačnou stranu, k severovýchodu a severu, přes sníženinu Labe, jsou při dobré viditelnosti patrné Orlické hory, Krkonoše, hrad Trosky nebo vrchol Ještědu.

Historie vesnice je úzce spojena s šlechtickými rody vlastnícími Podhořanské panství, především s rodem Gerštorfů a později Pachtů z Rájova. Za návštěvu zde stojí zdejší hřbitov s kaplí Pachtů z Rájova a náhrobky v opěrné zdi. Hlavním zdrojem obživy našich předků bylo především zemědělství. Za zmínku stojí i výroba perleťových knoflíků nebo větrný mlýn. Ve vsi žili různí řemeslníci, kteří prováděli tesařské, zednické, krejčovské nebo ševcovské práce. Za součást obživy lze považovat i hru na různé hudební nástroje. Tato činnost tu dodnes má svou tradici. Větší část obyvatel Turkovic jsou vyznání Římskokatolického (Turkovická farnost),  část občanů se hlásí k Českobratrské církvi Evangelické  (kostel, fara a rozlučková síň v Semtěši).  I z Turkovic narukovali v rámci všeobecné mobilizace z 28.července roku 1914 mladí muži na bojiště 1.světové války. Devět z nich zahynulo. Jejich jména jsou společně s dalšími oběťmi z Bumbálky, Rašov, Bukoviny a Nového Dvora uvedena na opraveném památníku u silnice Turkovice – Nový Dvůr.

    Z historické ročenky Českého statistického úřadu vyplývá, že nejvíce lidí žilo v Turkovicích okolo roku 1890 – 401. Zajímavostí je i počet žáků zdejší školy ve školním roce 1888/1889 – 412. V současnosti (2020) je tu hlášeno k trvalému pobytu 222 obyvatel.     

 Zástavba má dodnes částečně původní historické uspořádání s dvěma návsemi a rybníkem.Směrem na západ se vesnice zvětšila o zemědělský dnes průmyslový areál, především na jejím jižním okraji došlo k výstavbě nových rodinných domů. V roce 1950 byla vesnice elektrifikována, 1997 napojena na veřejný vodovod, 2000 plynofikována a v roce 2013 byla uvedena do provozu splašková kanalizace s ČOV. K dispozici jsou zde mateřská škola, obchod se smíšeným zbožím, hostinec, pošta partner, knihovna. Tradici tu mají dobrovolný sbor hasičů, rybářský spolek, pravidelně se tu konají různé sportovní nebo kulturní akce.

 V současnosti jsou Turkovice společně s Bumbálkou (od roku 1960) a Rašovami (od roku 1966) součástí obce Turkovice. Zároveň patří od roku 2002 mezi zakládající členy „Mikroregionu Podhůří Železných hor“. Geopoliticky patří mezi sídla Pardubického kraje.

Znak obce vychází barevně ze znaku šlechtického rodu Gerštorfů - v červeno-černě polceném štítě stříbrný hrot se vztyčeným černým mečem, provázený dvěma býčími hlavami, vpravo stříbrnou a vlevo zlatou.   

BUMBÁLKA 

    První zmínka o Bumbálce pochází z roku 1713. Bumbálka patřila vždy mezi menší osady. Žádné pamětihodnosti zde nenajdeme, nebyl zde kostel ani škola, dokonce i sjízdná silnice zde končí. Přesto návštěvníka zaujme její poloha na hřebenu Železných hor. S nadmořskou výškou kolem 350 m je spolu s Turkovicemi nejvýše položenou vesnicí bývalého pardubického okresu. Z turisticky značené cesty k Semtěši (žlutá značka) se k západu a jihu otevírá panorama kotliny od Kolína přes Kutnou Horu, Čáslav, Golčův Jeníkov až k Hamrům. Obzor za nimi jde po rozvodnici Sázavy. Na opačnou stranu, k severovýchodu a severu, přes sníženinu Labe, jsou při dobré viditelnosti patrné Orlické hory, Hořický Hřbet, Zvičina, Kozákov, Krkonoše i Ještěd.

 Pestrá geologická stavba Železných hor je patrná i v blízkém okolí vesnice. Zatímco na úpatí stráně mezi Semtěší a Podhořanami jsou až 100metrů mocné uloženiny druhohorního křídového moře (slínovce), železnohorský svah, včetně části vesnice tvoří pevné svorové ruly. Mělká deprese mezi Bumbálkou a Turkovicemi i část Bumbálky (na kopečku) patří k algonkiu s horninami obohacenými rudními minerály až do množství průmyslově využitelného. Jsou to hlavně pyrit, mangan, místy radioaktivní suroviny. Zajímavý, ale neúspěšný byl pokus ze začátku 20.století ve vyhledávání uhlí. Svou polohou se Bumbálka nachází na rozvodí, velkým problémem v sušších letech zde byl proto nedostatek vody.    

 Bumbálka má jméno po praobyvateli jménem Bumbal nebo Bumbala, což může naznačovat jeho oblibu v popíjení.

     Osada Bumbálka byla až do územní reorganizace v roce 1960 součástí obce Semtěš. Od tohoto roku je jednou ze tří vesnic (Turkovice, Bumbálka, Rašovy) obce Turkovice. Hlavním zdrojem obživy bylo i zde v první řadě zemědělství. Na Bumbálce, ale i v Turkovicích, stojí za zmínku domácí manufaktura na výrobu perleťových knoflíků. V č.p.28 fungovala sušárna lnu. Ve vsi žili různí řemeslníci, kteří prováděli tesařské, zednické, truhlářské nebo ševcovské práce. Za součást obživy lze považovat i hru na různé hudební nástroje. I zde především v první polovině minulého století platilo „Co Čech to muzikant“.  Do roku 1958 zde v č.p.5 fungoval taneční sál (bez výčepu). Spádová škola byla v Turkovicích, po roce 1985 Choltice, Lipoltice, Přelouč.  Na Bumbálce byla větší část obyvatel vyznání Římskokatolického (Turkovická farnost),  část občanů protestanti (kostel a rozlučková síň v Semtěši).  I z Bumbálky narukovali v rámci všeobecné mobilizace z 28.července roku 1914 mladí muži na bojiště 1.světové války. Tři z nich se domů již nevrátili. Jejich jména jsou společně s dalšími oběťmi z Turkovic, Rašov, Bukoviny a Nového Dvora uvedena na opraveném památníku u silnice Turkovice – Nový Dvůr.   Významné události v republice připomínají vysázené lípy. Rok 1918, vznik samostatného státu, reprezentují čtyři lípy na návsi, vysazené do čtverce. V roce 1939, po okupaci Německem, byla vedle nich vysazena pátá a konec 2. světové války připomíná lípa šestá. Na kopečku, před domem č.p. 21 roste Švehlova lípa, zasazená ve 30. letech. Zástavba má původní historické uspořádání s malou návsí, rybníkem na potoce a údolí.Podobu dnešních usedlostí získala do 60. let minulého století. Během 50. let došlo k celkové přestavbě převážně kamenných a dřevěných hospodářských a obytných budov s doškovými střechami do dnešní podoby. Poslední roubenky, č.p.13 a 25, byly zbourány v 60. letech bez náhrady. Na východním okraji se zástavba zvětšila o areál živočišné výroby bývalého JZD. Z dnešního pohledu nebyla stavba tohoto areálu šťastným rozhodnutím – brání dalšímu rozvoji osady. Zásadní civilizační vymoženosti přišly do vsi v letech 1950, přivedením elektrického proudu, v r. 1997 byla napojena na veřejný vodovod a v r. 2000 plynofikována.

 Nejvíce lidí žilo na Bumbálce okolo roku 1869 – 188 obyvatel. V současnosti (2020) je tu hlášeno k trvalému pobytu 40 obyvatel.  Z Bumbálky se v místní samosprávě po roce 1945 nejvíce angažovali Josef Čejka č.p.19, v letech 1955 -1960 předseda MNV v Semtěši a Jiří Čejka č.p.17, od roku 1985 do roku 2007 předseda MNV, později starosta obce Turkovice.

         Sepsáno podle podkladů a poděkování patří RnDr Vladimíru Václavkovi.

RAŠOVY

  První zmínka o místech, kde dnes osada Rašovy leží, je z konce 13. a počátku 14. století. Hovoří se o ovčínu. První doložená zmínka je v Zemských deskách z roku 1415, kdy  na Svojšicích zemřela Anna z Mrdic, manželka Heřmana z Mrdic majitele svojšického dvora ke kterému náležela i tvrz. Tak se dozvídáme, že Rašovy patřily ke svojšické tvrzi a jak se měnili majitelé Svojšic, měnili se i držitelé Rašov. Dalšími majiteli zde byli Gerštorfové, Petr Mikuláš Straka z Nedobylic, Jan Adam Rašín z Riesenburku, Adam Bořek Dohalský, hrabě Arnošt Karel Pachta z Rájova, který koupil panství za 114 000 zlatých rýnských. Ten vystavěl v r. 1816 na svoje náklady kostel v Turkovicích a je zde i pochován. Panství zdědil syn, také Arnošt, který ustanovil dědice barona Jana de Fin, ten prodal majetek své manželce Eleonoře roz. Auesperkové a ta roku 1840 hraběnce Anežce Hedvice Kinské. V roce 1849 je panství prodáno manželům Antonínu a Kateřině Županským a právě za jejich vlády dochází ke zrušení vrchnostenské samosprávy, vznikají obce. Rašovy připadly pod správu obce Bukovina. Samostatná obec vznikla v roce 1930. K poslední změně došlo v roce 1966, kdy se Rašovy staly společně s Turkovicemi a Bumbálkou součástí obce Turkovice.

   Rašovy leží na východním úpatí železných hor v nadmořské výšce cca 310 m.n.m. Katastr obce je ze tří stran ohraničen lesy. Obec má v současnosti (2019) 31  popisných čísel, k trvalému pobytu je zde hlášeno 25 obyvatel. V období mezi válkami údajně čítala 140 – 160 občanů. V katastru obce je 90 chat.  Díky přírodním podmínkám je v Rašovech vybudována soustava rybníků,díky nimž bývaly celkem významnou vsí, ve které byla pila, mlýn, a údajně dvě hospody. Na návsi u rybníka Moře se dochovala hospoda A. Uhlíře, která nesla název Hostinec u Moře. Vymalovaná kotva a název jsou zachovány dodnes.V katastru Rašov jsou dva původní rybníky Moře a Chobot. V posledních padesáti letech zde byly vybudovány další dva rybníky s nesoucí názvy Černovka a Strach. Moře a Strach patří mezi evropsky chráněné přírodní lokality „Natura 2000“.  Rybník Moře je dominantou obce  a navazuje na její náves.

  Spádová škola byla v Turkovicích, po roce 1985 to jsou Choltice, Lipoltice, Přelouč. V Rašovech byla převážná část občanů vyznání římskokatolického, několik rodin víry evangelické. I Rašovy mají své padlé vojáky z I. světové války. Je to šestice mladých mužů, jejichž jména jsou uvedena na opraveném památníku u silnice Turkovice – Nový Dvůr. Za druhé světové války i zde vládl válečný systém hospodaření. Koncem roku 1944 poběhlo v Rašovech několikadenní cvičení posledních „ branců“ Německé říše. Téhož roku seskočila k Rašovům  parašutistka z výsadku oddílu Mistra Jana Husa. V roce 1954 zde byl založen spolek dobrovolných hasičů. Konaly se zde pravidelně zábavy pouťová a posvícenská. To vše je dnes bohužel pouze minulost.

  Hlavním zdrojem obživy našich předků bylo v první řadě zemědělství. V Rašovech to byli ale i mlynáři,pekaři švec, zedník, krejčí, kolář, zahradník, truhlář, tesař, fungovala zde i rodinná škola. I zde si někteří obyvatelé věnovali hudbě. V Rašovech nebyli žádní velcí sedláci, výměra pozemků byla od 2,5 – 9,8 ha. JZD zde bylo založeno v roce 1957, hospodařilo samostatně, později se sloučilo s JZD Turkovice. Kolektivizace později pokračovala dalším sloučením, tentokrát s „JZD Pochodeň“ Lipoltice , v současné době zde hospodaří firma Liponova.

 Dnes lze Rašovy považovat za vesnici sloužící především k individuální chatařské a chalupářské rekreaci. Odpovídají tomu vzorně udržované chalupy a chaty. Od jara do podzimu, zvlašť o dovolených,  ožívají Rašovy chalupářským duchem. Jsou tu k dispozici rybníky, okolní lesy, nehlučné okolí, v sezoně obchůdek „U Moře“.

Sepsáno podle podkladů a poděkování patří  Ing. Jaroslavu Sykáčkovi a  Miroslavu Krejčíkovi Dis